S příchodem léta jsou nám dopřány krásné, slunečné a velmi teplé dny a člověk hledá, jak by se zchladil. Dnes skoro na každé zahradě u rodinného domu naleznete bazén nebo koupací jezírko. Pokud ho nemáte, můžete se přidat k mnoha dalším, kteří polehávají na plážích u přehrad, řek a na koupalištích. Jak tomu ale bylo dříve?
Plavání je dovednost, která byla asi poměrně běžná ve středověku, především na venkově. Postupem doby ale s odvoláním na dodržování cudnosti a mravnosti byla skoro zapomenuta. Až v polovině 19. století začali někteří odvážlivci vyhledávat vodu jako zábavu a ochlazení v letních dnech, šlo však tehdy výhradně o muže. Plovárny ale existovaly i dříve. Protože plavání (plování) bylo něco, co bylo výhodné v některých situacích pro armádu, měla tato svoje vojenské plovárny, kde se někteří vojáci učili plavat.
Z vojenských plováren se brzy staly plovárny pro veřejnost a na březích řek začaly jako houby po dešti růst plovárny další. V Praze byla největší plovárna na Žofínském ostrově, tzv. Slovanka. Velkou tradici mají také Žluté lázně, které vznikly z iniciativy místních obyvatel a postupně se velmi rozšířily. Žluté se jim říká proto, že dřevěná ohrada, která je obklopovala, byla natřena žlutou barvou. Hned vedle potom vznikly Modré lázně, původně ku potřebě zaměstnanců elektrické dráhy (modré podle barvy uniforem). Po roce 1948 byly obě plovárny znárodněny a spojeny. Populární byla také plovárna pod Vyšehradem nebo na Letné. Na Smíchovskou plovárnu láká inzerát v Národních listech již v roce 1867.
Obsah pro předplatitele
Tento článek je pouze pro předplatitele.
Chcete číst dál a mít přístup k dalším příspěvkům této publikace?
Předplatit od 99 Kč
