Církevní svátosti byly nedílnou součástí života našich předků. Patří mezi ně křest, biřmování, přijímání, svátost smíření a svátost pomazání nemocných (dříve poslední pomazání), svátost kněžství a také svátost manželství.
Dnes se budeme (již podruhé) věnovat svátosti smíření a pomazání nemocných (a také tomu, že někdy kněz nebyl zavolán a následně to náležitě v matrice okomentoval). O tom, jak to s posledním pomazáním na venkově bylo, píše například doktor Josef Thomayer v článku z roku 1905:
Jednoho dne přiběhla žena ze sousední Peci a žádala mne důtklivě, abych bezodkladně navštívil v místě tomto nemocnou vdovu, trpící (jak jsem vyrozuměl) uskřinutou průtrží. Poslice pravila, že také jde na faru, aby požádala za poslední pomazání. Tak to v našem kraji bývalo odedávna, kněz s posledním pomazáním býval k nemocnému častěji volán než lékař. Mnohdy se dal některý krajan »zaopatřit« pro nic za nic. Stalo se, že se výměnkář pohádal s hospodářem, což nebývalo právě tak vzácné, a zarmoucený výměnkář si poslal pro kněze — třebas o půl noci.
Kdysi jsem seděl se starším bratrem, jenž byl v Trhanově farářem, podvečer v hostinci. Bylo už šero, blízko deváté hodiny večerní, když přišel posel, který žádal, aby pan farář šel zaopatřit nemocného do sousední vesnice. Bratr žádosti vyhověl. Avšak druhého dne měli jsme po ránu smluvený výlet, ani už nevím kam, a kráčeli jsme za krásného srpnového jitra za cílem své cesty. Minuli jsme louku, na níž obstarožný člověk sekal otavu. Bratr mně pravil suše: »To je ten, co jsem ho včera večer zaopatřoval posledním pomazáním.«
Obsah pro předplatitele
Tento článek je pouze pro předplatitele.
Chcete číst dál a mít přístup k dalším příspěvkům této publikace?
Předplatit od 99 Kč
